HOLANĎANÉ NA GFP

15. 4. - 21. 4. 2016

 

Opožděně, ale přece jen přinášíme reportáž z 19. návštěvy skupiny nizozemských studentů z naší partnerské školy Marne College ve starobylém městě Bolsward v provincii Frísko na naší škole. Tato návštěva se tradičně konala v měsíci dubnu, protože jak nám, tak i našim holandským partnerům toto období vzhledem ke školním provozním vyhovuje nejlépe. Je odpoledne, pátek 15. 4. 2016, den 104. výročí potopení Titaniku, ale my raději přemýšlíme o tom, jak se co nejlépe postarat o naše hosty, kteří mají za chvíli dorazit k budově GFP. Očekávání je jako vždy lehce napjaté:

 

 

Stále nic, …

 

 

 

… ale nakonec, jako pokaždé, autobus s holandskými studenty pomalu, důstojně a téměř majestátně přijíždí k našemu čekajícímu hloučku:

 

 

Mezi vítajícími je trochu překvapivě a neočekávaně i Hans van Velthoven, jeden z vyučujících profesorů na Marne College, který se shodou okolností ve stejnou dobu účastnil s jinou skupinou holandských studentů jiného projektu, který z větší části probíhal v Nymburce, zčásti pak i v Neratovicích:

 

 

A pochopitelně nemohl chybět náš starý známý Bert Colly, který celé akci za holandskou stranu šéfoval:

 

 

 

 

Samotné uvítací setkání našich a holandských účastníků proběhlo ve společenské místnosti gymnázia,

kde bylo připraveno malé občerstvení:

 

 

 

 

 

Za necelou hodinu se účastníci rozešli do hostitelských rodin v brzkém očekávání věcí příštích,

neboť již druhý den ráno, tedy v sobotu 16. 4. 2016 začínal poznávací program připravený na naší škole!

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

A nebyl to program ledajaký, neboť byl v rámci toho, co se dá v rozumné době časově zvládnout,

zaměřen na opravdu zajímavá místa naší země.

 

Prvním z nich byla návštěva Koněpruských jeskyní v Českém krasu, přírodní zajímavosti a krásy, která v Nizozemsku

vzhledem k jeho přírodním podmínkám nikde objevit nedá.

 

Takovýto pohled na vápencový lom, vábný jak pro koho, se nám naskytl před vstupem do jeskyní, …

 

 

… zatímco uvnitř jeskyní se nám naskytly pohledy, které díky správnému nasvícení často braly dech:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naše průvodkyně, studentka berounského gymnázia, nám mimo jiné ukázala také pravěké nálezy,

na které speleologové v Koněpruských jeskyních při svých průzkumech narazili:

 

 

 

V jeskyních je průměrná celoroční teplota 10,6° C, a tak teplé oblečení bylo nutné:

 

 

Na naší trase bylo ještě mnohem více úchvatných přírodních výtvorů:

 

 

 

 

 

 

 

 

Tyto jeskyně byly nejnověji znovuobjeveny v roce 1950 a byly postupně vědecky prozkoumávány. Svůj název „Koněpruské“

nesou právě od dob tohoto svého posledního objevení.

 

 

Jak se ovšem při průzkumech ukázalo, ve své historii objeveny několikrát a posléze zapomenuty. O tom svědčí nálezy z druhé poloviny 15. století, kdy v nich fungovala tajná penězokazecká dílna, která je v místech kde ce tehdy nacházela, moderním způsobem připomenuta:

 

 

 

Ti, kdo zde tajně vyráběli falešné peníze, museli mít pro strach uděláno, neboť tresty pro penězokazy byly v tehdejší době

velmi kruté: byli zaživa vhazováni do vroucího oleje!

- - - - -

Po ukončení exkurze v jeskyních se nám naskytl pohled na vápencový lom v jejich těsné blízkosti. Vápenec je potřebná surovina, ale vlivem těžby se místní přírodní prostředí bohužel mění:

 

 

 

Po odjezdu z Koněprus nás čekal druhý hlavní bod programu dne, a to prohlídka světoznámého pivovaru Prazdroj v Plzni.

Právě dorážíme k návštěvnickému centru, …

 

 

 

… kde jsou vystaveny různé dokumenty, které se váží k počátkům a dřívější historii města a pivovaru:

 

 

 

 

K unikátům této výstavky patří autogram rakouského císaře Franze Josefa I.

Císař se původně chtěl podepsat německy „Franz Josef“, ale během psaní si to rozmyslel a svůj podpis počeštil na „František Josef“,

takže původní písmeno „z“ je přepsáno na „t“.

 

 

V návštěvnickém centru se nachází malý model pivovaru, …

 

 

… u východu z něj pak velmi chytře a příhodně zbudovaný počátek stezky pro pěší vedoucí do centra Plzně:

 

 

My ovšem pivovar zatím neopouštíme a využíváme podnikový autobus pro návštěvníky pro dopravu po jeho skutečně rozlehlém areálu:

 

 

 

 

 

 

A tak se postupně dostáváme do automatizované plnírny láhví, kde provoz běží na plné obrátky:

 

 

 

 

 

 

 

Z plnírny přecházíme do dřívější varny, která tu byla ponechána v původním stavu, místo aby nenahraditelná měď byla dána například do šrotu. Zřejmě se vedení pivovaru moudře řídí podobnou myšlenkou jako rybáři v Polynésii, kteří říkají:

„Když chytíte žraloka a prodájte ho na maso, vyděláte 300 dolarů. Zato když ho chytíte a ukážete ho turistům, vyděláte 3000 dolarů!“

Dobré!

 

 

 

 

Potrubí, kterým přicházel do varné pánve slad, je zdeformované. Proč?

Zní to nepravděpodobně, ale občas se v něm slad „zasekl“ a nezbývalo nic jiného, než mu uvolnit cestu důrazným poklepáním

právě na potrubí. Jeho průměr a průchodnost se zmenšovaly:

 

 

Chvíle odpočinku ve varně historické …

 

 

… a zde pohled na zdejší varny moderní:

 

 

 

 

Zde návod, jak na ten zázrak jít …

 

 

… a zde historická pánev, v níž bovorský sládek Josef Groll, pocházející z městečka Vilshoven an der Donau,

uvařil 5. října 1842 první várku skvělého piva, které se od roku 1898 nazývá „Plzeňský Prazdroj“:

 

 

Jedním ze sládků v Prazdroji byl také Ing. Jan Hlaváček, otec naší vynikajíci tenistky Andrey Hlaváčkové:

 

 

Téměř na konec této exkurze přišla na řadu prohlídka kvasných sklepů, jejichž celková délka v místní pískovcové skále činí

úctyhodných 9 kilometrů!

 

 

Naše průvodkyně nás tam právě vede:

 

 

Je tu chladno, panuje tu celoročně stálá teplota 6°C!

 

 

 

 

 

 

 

Takto vypadá plán místního velesklepení:

 

 

A zde máme místo, kde Prazdroj kvasí starým, klasickým způsobem v dubových sudech:

 

 

 

Ale to už vyrážíme pomalu ven na světlo boží:

 

 

Z nevelké dálky, z blízkých Štruncových sadů, nám kynou osvětlovací panely místního

fotbalového stadionu našeho úřadujícího mistrovského klubu Viktoria Plzeň:

 

 

Ještě jeden pohled na historickou budovu pivovaru …

 

 

… a už zase tradá zpět do Neratovic. Ospalost osob na snímku nebyla navzdory navštěvě pivovaru

způsobena konzumací piva, neboť u věkových skupin, jako byla naše jsou ochutnávky při exkurzích zakázané:

 

 

Jaro se pevně usadilo v české kotlině, příroda i nebe to dávaly při pohledu z oken našeho autobusu znát:

 

 

 

Po příjezdu do Neratovic nás čekal volný den s rodinami, a to neděle 17. 4. 2016, společný program celé skupiny

pokračoval až zase v pondělí 18. 4.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Výše uvedené datum samozřejmě nastalo a přineslo nám díky dobrému počasí opravdu pěkné zážitky.

Navštívili jsme totiž, jak je z následujících snímků patrné, náš nejmladší národní park České Švýcarsko!

 

 

Holanďané jsou spíše cyklisté a plavci, pěší turistika u nich kvůli plochosti jejich země není tolik rozvinutá,

ale mají naši členitou přírodu rádi. A protože neradi lenoší a v každém z nich je kus sportovce,

nedělal jim zdejší mírně kopcovitý terén žádné potíže:

 

 

 

 

Brzy se po levé straně naší trasy začaly objevovat pěkné a zajímavé výhledy na okolní krajinu.

Takhle se nám mezi dosud ještě neolistěnými větvemi objevil Růžovský vrch:

 

 

 

Zároveň tu Holanďané měli možnost porovnat si v praxi rozdíly mezi jejich oceánským klimatem a našim klimatem kontinentálním.

Zpočátku se našim dosud neolistěným stromům podivovali, ale zanedlouho uznali, že těch několik stovek kilometrů vzdálenosti

našeho území od moře je a musí být znát:

 

 

 

A to už se naše trasa začala vinout kolem prvních skalních útvarů, jaké se v Nizozemsku nevyskytují. Naše holandské hosty pochopitelně upoutaly, a to byl teprve začátek a to hlavní nás ještě teprve čekalo:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naskytl se nám také zajímavý výhled na stolovou horu Děčínský Sněžník:

 

 

 

 

Začaly se objevovat skalní věže …

 

 

 

… a znovu se nám připomněl Růžovský vrch:

 

 

 

A zanedlouho, pár minut po poledni jsme dorazili k jednomu z hlavních cílů naší cesty, unikátnímu pískovcovému skalnímu mostu

nesoucímu jméno „Pravčická brána“:

 

 

 

Čekalo nás občerstvení v místní restauraci “Sokolí hnízdo“ …

 

 

… a další, skutečně úchvatné výhledy:

 

 

 

 

 

Sympaticky se vyčasilo, udělalo se příjemně teplo a slunečno:

 

 

 

 

 

 

 

 

Vstup přímo na skalní most je zakázaný, což je dobře, protože by to nebylo bezpečné ani pro návštěvníky ani pro samotný most,

ale výhledům na okolní scenérie z míst, kam se smí, to nijak na úchvatnosti neubírá:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ale je čas jít dál, tak tedy „nashle“, Pravčická bráno, a vpřed do Hřenska za dalšími krásami a zajímavostmi!

Míjíme zdejší zajímavost – funkční mlýnské kolo – a míříme kampak asi?

 

 

 

No, samozřejmě na lodičky, které nás provezou oběma známými soutěskami, Tichou (Edmundovou) i Divokou! Ale blízko to zrovna není, musí se tam nějaký ten kilometr dojít po svých, ale cesta pěšky proti toku říčky Kamenice je také hezká:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A konečně jsme u jezu, kde začíná pouť na člunech Tichou soutěskou:

 

 

 

 

 

Ze člunů je na co se dívat:

 

 

Autor reportáže fotí účastníky výměny …

 

 

… a účastníci zase jeho:

 

 

Ale zpět k okolí:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Marne College poskytuje také možnost studia pro studenty ze zahraničí, například z Jižní Ameriky:

 

 

 

Ale zpět ke stěnám soutěsky zpestřeným dřevěnými sochami:

 

 

 

Pro návštěvníky je tu pro zpestření vytvořen i umělý vodopád:

 

 

 

Ale to už je konec jízdy v Tiché soutěsce a na řadě je nyní – vůbec poprvé v historii výměn - Divoká soutěska, která je kratší.

Je ovšem nutné udělat pár set kroků, které ji dělí od její „Tiché“ sestry:

 

 

 

 

 

A jsme u začátku Divoké soutěsky, kde opět, stejně jako u Tiché soutěsky, musí být jez, aby splavná trasa měla

potřebnou hloubku pro čluny:

 

 

 

 

 

Museli jsme konstatovat, že navzdory svému názvu na nás Divoká soutěska nějak zvlášť divoce nepůsobila.

Naopak jsme měli pocit, že je klidnější a tišší nežli Tichá soutěska:

 

 

Okolní scenérie byly malebné a celkově jsme se cítili volněji, protože Divoká soutěska není na rozdíl od Tiché soutěsky

v takové míře sevřena skalními stěnami:

 

 

 

 

Když jsme ukončili návštěvu Divoké soutěsky, byl téměř večer. Abychom se dostali k autobusu, museli jsme se od Mezního můstku mezi oběma soutěskami vyškrábat do strmého svahu do obce Mezná. Měli jsme toho za ten den opravdu dost, a tak jsme se v autobusu rádi pohodlně usadili a příliš ani nepřemýšleli o tom, co nás čeká další den.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

V úterý 19. 4. 2016 byla dopoledne na programu návštěva naší školy, kdy se naši hosté seznamovali s tím, jak funguje, zatímco odpoledne nás čekala návštěva dalšího významného místa naší země, a sice města Terezín. Ale po pořádku!

Nejprve tedy záběry z návštěvy holandských studentů v naší škole za běžného provozu:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Během této části programu se i mezi našimi a holandskými profesory našla chvilka na krátká, většinou neformální setkání,

připomenutí a obnovení kontaktů z dřívějška, jak o tom svědčí třeba následující snímek zachycující našeho

zástupce ředitele profesora Petra Paličku s holandským profesorem Bertem Collym v družném rozhovoru:

 

 

Následující obrázky jsou pořízeny v učebnách, které naši holandští hosté spolu se svými českými hostiteli

během výuky navštívili. Tak třeba hodinu němčiny, …

 

 

 

 

… hodinu angličtiny, …

 

 

… kde se profesor Bert Colly také zapojil do výuky, …

 

 

 

 

… ale i hodinu španělštiny, …

 

 

 

 

 

 

 

… a dalších předmětů.

 

-o-o-o-

 

Následující záběry jsou už ale z odpolední části programu téhož dne, kdy jsme společně navštívili město Terezín.

K vzájemnému poznávání patří také něco z historie, která má často tragická období, kdy nad humanitou vítězí násilí.

Celé město Terezín je toho výmluvným dokladem, zvláště prostředí Malé pevnosti, odkud pocházejí následující záběry:

 

 

 

 

 

 

Návštěva těchto míst je nutná. Je zamýšlena jako varovné memento pro současnou generaci,

aby se podobné věci v budoucnu v naší civilizované Evropě už neopakovaly.

Studenti, mladí a spíše bezstarostní, si atmosféru tohoto místa a jeho poselství rychle uvědomí a vždy zvážní:

 

 

 

 

 

V terezínské Malé pevnosti se také nachází cela, kde byl za krutých podmínek vězněn bosenskosrbský atentátník Gavrilo Princip,

jehož výstřely v Sarajevu dne 28. 6. 1914 pomohly rozpoutat I. světovou válku. Protože mu v době spáchání atentátu nebylo ještě 20 let, nemohl být odsouzen k trestu smrti, a proto dostal nejvyšší možný trest vzhledem ke svému věku – 20 let vězení. To mu bylo zostřeno tak, že byl připoután, držen v naprosté tmě a v chladu. Zemřel na tuberkulózu 28. 4. 1918 a v době smrti vážil pouze 40 kg. V Srbsku je považován za národního hrdinu, a proto se v jeho cele nachází věnec se srbskou trikolórou věnovaný srbskou ambasádou. Pro naše nizozemské hosty to byl zajímavý poznatek:

 

 

Zde máme zařízení, v němž se oblečení terezínských vězňů zbavovalo vší, ale jeho účinnost byla velmi nízká:

 

 

Areálem Malé pevnosti docházíme na popraviště:

 

 

 

Místo je to opravdu velmi ponuré, utrpení těch, kdo tu byli vězněni, je tu stále přítomno, a tak není potřeba nikoho z návštěvníků přesvědčovat k tomu, aby k těmto lidem i dnes zachovával úctu:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Malou pevnost jsme opustili kolem čtvrté odpoledne a zamířili jsme do terezínského Muzea ghetta:

 

 

 

 

 

 

 

Protože už čas pokročil a měli jsme chmurných zážitků za celé odpoledne opravdu dost, nešli jsme už, jak bylo původně v plánu, do Magdeburských kasáren na výstavu umělecké tvorby v Terezínském ghettu, ale rozjeli jsme se zpět do Neratovic.

Další a také poslední celý den programu nás čekala návštěva Prahy.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Středa 20. 4. 2016 se nesla ve znamení návštěvy našeho hlavního města, jehož zachované historické centrum bylo v roce 1992 zapsáno

do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Prohlídku města jsme zahájili v areálu Pražského hradu, který je největším hradním areálem na světě a patří také k nejkrásnějším na světě. Výhledy odtamtud na okolní město jsou pochopitelně

také velmi působivé:

 

 

 

 

 

V rychlosti pořizujeme také několik snímků uvnitř hradního areálu:

 

 

 

 

 

Společné foto u vchodu do svatovítské katedrály nesmí chybět:

 

 

Vnitřek katedrály je také úchvatný:

 

 

 

 

A nyní ven z Hradu dále do městského centra:

 

 

Zakladatele našeho moderního státu T. G. Masaryka připomíná jeho socha před Matyášovou branou Hradu, …

 

 

… odkud jsou krásné výhledy na Petřín, Strahov a Malou Stranu:

 

 

 

 

Využili jsme i možnost vystoupat do kopule chrámu sv. Mikuláše, do míst, kde se dříve nacházela pozorovatelna StB.

Ta, i když zůstala celkem zachována, nás však zaujala mnohem méně než úžasné výhledy na celou Prahu, které se  nám naskýtaly

z ochozu chrámové kopule. Režimy se mění a odcházejí, nadčasové hodnoty přetrvávají:

 

 

 

 

 

Tento záběr je ovšem už z Karlova mostu …

 

 

… a tento pochopitelně ze Staroměstského náměstí:

 

 

Dopoledne a brzké odpoledne jsme věnovali procházkám po historické části Prahy,

zatímco později odpoledne přišel na řadu sport a celkové odreagování v Jumpparku Na Jarově:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Únava z poznávání a harcování po pamětihodnostech se rozplynula, ale zároveň to byl také poslední bod a konec

společného programu. Ještě nás čekal společný večer a další den ráno už naši holandští hosté vyráželi domů!

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

A následující fotky z této akce jsou už poslední. Je čtvrtek, 21. 4. 2016, před devátou hodinou ráno. Účastníci výměny přecházejí na autobusovou zastávku před budovou GFP, …

 

 

 

… kde už stojí autobus připravený k odjezdu.

 

 

Jako obvykle dojde na ranní pozdravy, naložení zavazadel, …

 

 

 

poslední společné fotky, …

 

 

 

… stisky a přátelská slova, …

 

 

 

… poděkování za pohostinnost a přání šťastné cesty …

 

 

 

 

 

… a na kontrolu počtu všech, co mají být na palubě autobusu.

 

 

Bert Colly naposledy zdraví zpoza zavřených dveří …

 

 

… a autobus míří na Bolsward. Tak ahoj za rok, když všechno půjde, jak má!

 

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Na tomto místě je autor zvyklý končit svou reportáž důraznou výzvou k mladším studentům GFP a jejich rodičům,

aby se nechali inspirovat touto akcí a nerozpakovali se jí v příštích letech také zúčastnit.

V době, kdy vznikaly předchozí fotografie, nemohl tušit, že se jednalo o výměnu předposlední.

 

Tato reportáž byla dopsána opožděně, v pátek, dne 13. 10. 2017, v době, kdy již dávno skončila i výměna následující, dvacátá

a poslední. Je vždy Achillovou patou takovýchto přínosných akcí a aktivit, jestliže stojí a padají s jedním člověkem. Bylo to vypětí

a stres, které se podepsaly na zdraví profesora Berta Collyho, duše celého projektu, duše, která na holandské straně nenašla náhradu.

 

V době vzniku následujících fotografií chtěl autor reportáže jako obvykle napsat:

 

Pojďte to zkusit znovu, stojí to za to. Za to vám ručí profesoři Bert Colly …

 

 

… a Luboš Renka.

 

 

Tak snad se časem v EU šířeji docení přínos tohoto typu studentských výměn a objeví nějaká další příležitost …

 

-o-o-o-o-o-o-o-o-o-

-o-o-o-o-o-o-o-

-o-o-o-o-o-

-o-o-o-

-o-